sobota 31. července 2010

Vernisáž Tomáše Řízka Jak s oblaky

Tomáš dal své výstavě i podtitul, což možná málokdo ví. Jde o Hledání ztraceného ráje. video

pondělí 4. února 2008

Lampionová oslava



únor 2008

Vítání čínského Nového roku myši s přáteli

Je konec května a horské průsmyky v pohoří Daxue Shan se postupně otvírají. (květen 2005)


Bílé a černé nomádské stany hledačů čínské medicíny opět přikryl sníh. Vždy když vstoupím do stanu, štiplavý kouř mi vžene slzy do očí a na pár vteřin mě docela oslepí. Dvě provizorní lůžka po stranách stanu, ohniště uprostřed, pár jutových pytlů u dveří a v lepším případě kdesi v kopcích se pasoucí koně jsou začátkem jara na několik týdnů jediným zázemím řady tibetských rodin v údolí pod průsmykem v horách Daxue Shan. Muži leží na lůžku a ženy vaří. I když opět napadl sníh a není možné jít vykopávat zlatonosné „chong cao“, je těžké najít průvodce přes průsmyk bez zdlouhavého vyjednávání.

Zemský reliéf Číny se pozvolna zvedá od východu a jihovýchodu směrem na západ až k velehorám Himálaje. Třetihorní himálajské vrásnění, které dalo vzniknout nejvyšší hoře světa, vyzdvihlo i o několik tisíc kilometrů na východ vzdálené pohoří Daxue Shan (Velké sněžné hory), které se táhne od severu na jih jako půlměsíc a vytváří tak pomyslnou bránu pro cestovatele, směřující z rudé Sichuanské pánve do Tibetu.
Jeho téměř poledníková orientace ze severu na jih, tak netypická pro zbytek Číny (kde se převážná většina hor a řek vine ze západu na východ, popřípadě ze severu na východ), nám napovídá, že jsme vstoupili do oblasti, kde himálajská horská soustava jižního Tibetu přechází do horských pásem Xikangsko-yunnanské hornatiny, která propojuje dnešní provincie Yunnan a Sichuan. Abychom však dorazili do hlubokých kaňonů, kterými se ženou řeky Jinsha Jiang (řeka Zlatého písku), Nu Jiang (Salwina) či Lancang Jiang (Mekong), museli bychom pokračovat ještě dále na západ. Ale přesto nezůstaneme ochuzeni ani o vysoko čnící horské štíty, ani o hluboko se zařezávající údolí. Mluvíme totiž o pohoří s jednou z nejvyšších hor světa, Gongga Shan (Minya Konka).
O Gongga Shanu se dokonce dlouho hovořilo i jako o nejvyšší hoře světa. Tyto dohady nakonec definitivně ukončila až expedice švýcarského geografa a kartografa Eduarda Imhofa v roce 1930-1931. Z jeho měření vyplynulo, že Gongga Shan ční „pouze“ do výše 7 590 m nad mořem. Přesto ale této hoře jeden titul zůstal, a sice přívlastek nejvyšší hory na východ od Himalájí. Pohled na Gongga Shan obklopený řadou bezejmenných pětitisícovek a šestitisícovek je opravdu majestátní, a proto není divu, že hora byla jak Tibeťany, tak Číňany uctívána. Bohužel tento obraz je také velmi vzácný, neboť jeho vrcholek je často zahalen v mracích. Zato si pohled na něj můžete vychutnat i o mnoho desítek kilometrů dál až budete například stoupat z městečka Xinduqiao dále na východ směrem ke klášteru v Litangu.
Vraťme se ale zpátky pod Gongga Shan. Většina čínských a zahraničních návštěvníků tohoto místa směřuje své kroky do národního parku Hailuoguo na východní straně horského pásma, jehož největší atrakcí jsou ledovce. Největší z nich, po němž nese národní park jméno, je dlouhý 13,1 km. Zamiřme však nyní na druhou stranu pohoří, kde se začátkem května probouzí čilý ruch.
Za výchozí bod našeho putování po západních svazích Velkých sněžných hor navrhuji Kangding známý též pod tibetským jménem Dhartge Dho (Dartsedo). Toto městečko, i když situované do krásného prostředí a zažívající prudkou obrodu buddhismu, těžce utrpělo nevybíravou stavební činností, která připravila většinu měst pod čínskou správou o své genius loci. Přesto by si zasloužilo více pozornosti, neboť v minulosti bylo významným buddhistickým a obchodním centrem khamské oblasti a s obdobím politického uvolnění se k této tradici opět vrací. Čas ale nikdo nezastaví, a tak z kdysi hlavního města jednoho z pěti nezávislých království Khamu je dnes pouze hlavní město stejnojmenného okresu.
Kangding se rozkládá ve výši 2 590 metrů a člověk se zde může dobře aklimatizovat na další výstup přes pětitisícové průsmyky. První z nich přichází asi dva dny cesty po opuštění asfaltové silnice vedoucí z Kangdingu. Cesta vede podél rychle se ženoucího potoka, který vytváří malebná vysokohorská zákoutí s peřejemi. Jak stále stoupáte, tak pomalu zjišťujete, že zasněžené vrcholky hor, které se vám ještě v Kangdingu zdály nedosažitelně vysoko, vám nyní téměř leží u nohou.
Údolí pod Gongga Shanem v květnu rychle ožívají. Jen co trochu odtaje sníh, travnaté stráně pokryjí barevné květy a přibudou i bílé a černé nomádské stany. V tuto dobu sem míří nejen pastevci jaků, ale i hledači čínské medicíny. S malými motyčkami procházejí stráně a hledají tzv.xia cao, místními sběrači zpravidla označované jako chong cao. Celý název 冬虫夏草je možné také přeložit jako „v zimě červ a v létě tráva“. Ve skutečnosti se ale nejedná ani o červa, ani o trávu, ale o houbu Cordyceps sinensis, která roste pouze ve vysokých nadmořských výškách (cca.4 000 m.n.m). Chong cao má prý blahodárné účinky na všechny tělesné funkce a jak nám někteří radili, pokud bychom si z něj chtěli doma připravit posilující lék, mohli bychom jej třeba jen tak ponořit do alkoholu a vypít. Pro zdejší Tibeťany ale chong cao představuje hlavně důležitý sezónní zdroj příjmů, a tak se vše v tuto dobu točí kolem jeho sběru, čištění a prodeje.
Překonáním průsmyku naše cesta ale teprve začíná. Naše kroky totiž nyní vedou ke starému chrámu pod Gongga Shanem, který je vzdálený asi dva dny chůze. Chrám se dnes obnovuje, ale nečekejte nic obrovského a honosného. Nikdo nic nenamítne, když tu strávíte pár dní, obejdete několikrát kameny Mani, roztočíte modlitební mlýnky, a vyrazíte do okolí buď pěšky, nebo na vypůjčených koních, než se vám Gongga Shan vynoří z mraků.