středa 19. března 2008
pondělí 4. února 2008
Je konec května a horské průsmyky v pohoří Daxue Shan se postupně otvírají. (květen 2005)
Bílé a černé nomádské stany hledačů čínské medicíny opět přikryl sníh. Vždy když vstoupím do stanu, štiplavý kouř mi vžene slzy do očí a na pár vteřin mě docela oslepí. Dvě provizorní lůžka po stranách stanu, ohniště uprostřed, pár jutových pytlů u dveří a v lepším případě kdesi v kopcích se pasoucí koně jsou začátkem jara na několik týdnů jediným zázemím řady tibetských rodin v údolí pod průsmykem v horách Daxue Shan. Muži leží na lůžku a ženy vaří. I když opět napadl sníh a není možné jít vykopávat zlatonosné „chong cao“, je těžké najít průvodce přes průsmyk bez zdlouhavého vyjednávání.
Zemský reliéf Číny se pozvolna zvedá od východu a jihovýchodu směrem na západ až k velehorám Himálaje. Třetihorní himálajské vrásnění, které dalo vzniknout nejvyšší hoře světa, vyzdvihlo i o několik tisíc kilometrů na východ vzdálené pohoří Daxue Shan (Velké sněžné hory), které se táhne od severu na jih jako půlměsíc a vytváří tak pomyslnou bránu pro cestovatele, směřující z rudé Sichuanské pánve do Tibetu.
Jeho téměř poledníková orientace ze severu na jih, tak netypická pro zbytek Číny (kde se převážná většina hor a řek vine ze západu na východ, popřípadě ze severu na východ), nám napovídá, že jsme vstoupili do oblasti, kde himálajská horská soustava jižního Tibetu přechází do horských pásem Xikangsko-yunnanské hornatiny, která propojuje dnešní provincie Yunnan a Sichuan. Abychom však dorazili do hlubokých kaňonů, kterými se ženou řeky Jinsha Jiang (řeka Zlatého písku), Nu Jiang (Salwina) či Lancang Jiang (Mekong), museli bychom pokračovat ještě dále na západ. Ale přesto nezůstaneme ochuzeni ani o vysoko čnící horské štíty, ani o hluboko se zařezávající údolí. Mluvíme totiž o pohoří s jednou z nejvyšších hor světa, Gongga Shan (Minya Konka).
O Gongga Shanu se dokonce dlouho hovořilo i jako o nejvyšší hoře světa. Tyto dohady nakonec definitivně ukončila až expedice švýcarského geografa a kartografa Eduarda Imhofa v roce 1930-1931. Z jeho měření vyplynulo, že Gongga Shan ční „pouze“ do výše 7 590 m nad mořem. Přesto ale této hoře jeden titul zůstal, a sice přívlastek nejvyšší hory na východ od Himalájí. Pohled na Gongga Shan obklopený řadou bezejmenných pětitisícovek a šestitisícovek je opravdu majestátní, a proto není divu, že hora byla jak Tibeťany, tak Číňany uctívána. Bohužel tento obraz je také velmi vzácný, neboť jeho vrcholek je často zahalen v mracích. Zato si pohled na něj můžete vychutnat i o mnoho desítek kilometrů dál až budete například stoupat z městečka Xinduqiao dále na východ směrem ke klášteru v Litangu.
Vraťme se ale zpátky pod Gongga Shan. Většina čínských a zahraničních návštěvníků tohoto místa směřuje své kroky do národního parku Hailuoguo na východní straně horského pásma, jehož největší atrakcí jsou ledovce. Největší z nich, po němž nese národní park jméno, je dlouhý 13,1 km. Zamiřme však nyní na druhou stranu pohoří, kde se začátkem května probouzí čilý ruch.
Za výchozí bod našeho putování po západních svazích Velkých sněžných hor navrhuji Kangding známý též pod tibetským jménem Dhartge Dho (Dartsedo). Toto městečko, i když situované do krásného prostředí a zažívající prudkou obrodu buddhismu, těžce utrpělo nevybíravou stavební činností, která připravila většinu měst pod čínskou správou o své genius loci. Přesto by si zasloužilo více pozornosti, neboť v minulosti bylo významným buddhistickým a obchodním centrem khamské oblasti a s obdobím politického uvolnění se k této tradici opět vrací. Čas ale nikdo nezastaví, a tak z kdysi hlavního města jednoho z pěti nezávislých království Khamu je dnes pouze hlavní město stejnojmenného okresu.
Kangding se rozkládá ve výši 2 590 metrů a člověk se zde může dobře aklimatizovat na další výstup přes pětitisícové průsmyky. První z nich přichází asi dva dny cesty po opuštění asfaltové silnice vedoucí z Kangdingu. Cesta vede podél rychle se ženoucího potoka, který vytváří malebná vysokohorská zákoutí s peřejemi. Jak stále stoupáte, tak pomalu zjišťujete, že zasněžené vrcholky hor, které se vám ještě v Kangdingu zdály nedosažitelně vysoko, vám nyní téměř leží u nohou.
Údolí pod Gongga Shanem v květnu rychle ožívají. Jen co trochu odtaje sníh, travnaté stráně pokryjí barevné květy a přibudou i bílé a černé nomádské stany. V tuto dobu sem míří nejen pastevci jaků, ale i hledači čínské medicíny. S malými motyčkami procházejí stráně a hledají tzv.xia cao, místními sběrači zpravidla označované jako chong cao. Celý název 冬虫夏草je možné také přeložit jako „v zimě červ a v létě tráva“. Ve skutečnosti se ale nejedná ani o červa, ani o trávu, ale o houbu Cordyceps sinensis, která roste pouze ve vysokých nadmořských výškách (cca.4 000 m.n.m). Chong cao má prý blahodárné účinky na všechny tělesné funkce a jak nám někteří radili, pokud bychom si z něj chtěli doma připravit posilující lék, mohli bychom jej třeba jen tak ponořit do alkoholu a vypít. Pro zdejší Tibeťany ale chong cao představuje hlavně důležitý sezónní zdroj příjmů, a tak se vše v tuto dobu točí kolem jeho sběru, čištění a prodeje.
Překonáním průsmyku naše cesta ale teprve začíná. Naše kroky totiž nyní vedou ke starému chrámu pod Gongga Shanem, který je vzdálený asi dva dny chůze. Chrám se dnes obnovuje, ale nečekejte nic obrovského a honosného. Nikdo nic nenamítne, když tu strávíte pár dní, obejdete několikrát kameny Mani, roztočíte modlitební mlýnky, a vyrazíte do okolí buď pěšky, nebo na vypůjčených koních, než se vám Gongga Shan vynoří z mraků.
Zemský reliéf Číny se pozvolna zvedá od východu a jihovýchodu směrem na západ až k velehorám Himálaje. Třetihorní himálajské vrásnění, které dalo vzniknout nejvyšší hoře světa, vyzdvihlo i o několik tisíc kilometrů na východ vzdálené pohoří Daxue Shan (Velké sněžné hory), které se táhne od severu na jih jako půlměsíc a vytváří tak pomyslnou bránu pro cestovatele, směřující z rudé Sichuanské pánve do Tibetu.
Jeho téměř poledníková orientace ze severu na jih, tak netypická pro zbytek Číny (kde se převážná většina hor a řek vine ze západu na východ, popřípadě ze severu na východ), nám napovídá, že jsme vstoupili do oblasti, kde himálajská horská soustava jižního Tibetu přechází do horských pásem Xikangsko-yunnanské hornatiny, která propojuje dnešní provincie Yunnan a Sichuan. Abychom však dorazili do hlubokých kaňonů, kterými se ženou řeky Jinsha Jiang (řeka Zlatého písku), Nu Jiang (Salwina) či Lancang Jiang (Mekong), museli bychom pokračovat ještě dále na západ. Ale přesto nezůstaneme ochuzeni ani o vysoko čnící horské štíty, ani o hluboko se zařezávající údolí. Mluvíme totiž o pohoří s jednou z nejvyšších hor světa, Gongga Shan (Minya Konka).
O Gongga Shanu se dokonce dlouho hovořilo i jako o nejvyšší hoře světa. Tyto dohady nakonec definitivně ukončila až expedice švýcarského geografa a kartografa Eduarda Imhofa v roce 1930-1931. Z jeho měření vyplynulo, že Gongga Shan ční „pouze“ do výše 7 590 m nad mořem. Přesto ale této hoře jeden titul zůstal, a sice přívlastek nejvyšší hory na východ od Himalájí. Pohled na Gongga Shan obklopený řadou bezejmenných pětitisícovek a šestitisícovek je opravdu majestátní, a proto není divu, že hora byla jak Tibeťany, tak Číňany uctívána. Bohužel tento obraz je také velmi vzácný, neboť jeho vrcholek je často zahalen v mracích. Zato si pohled na něj můžete vychutnat i o mnoho desítek kilometrů dál až budete například stoupat z městečka Xinduqiao dále na východ směrem ke klášteru v Litangu.
Vraťme se ale zpátky pod Gongga Shan. Většina čínských a zahraničních návštěvníků tohoto místa směřuje své kroky do národního parku Hailuoguo na východní straně horského pásma, jehož největší atrakcí jsou ledovce. Největší z nich, po němž nese národní park jméno, je dlouhý 13,1 km. Zamiřme však nyní na druhou stranu pohoří, kde se začátkem května probouzí čilý ruch.
Za výchozí bod našeho putování po západních svazích Velkých sněžných hor navrhuji Kangding známý též pod tibetským jménem Dhartge Dho (Dartsedo). Toto městečko, i když situované do krásného prostředí a zažívající prudkou obrodu buddhismu, těžce utrpělo nevybíravou stavební činností, která připravila většinu měst pod čínskou správou o své genius loci. Přesto by si zasloužilo více pozornosti, neboť v minulosti bylo významným buddhistickým a obchodním centrem khamské oblasti a s obdobím politického uvolnění se k této tradici opět vrací. Čas ale nikdo nezastaví, a tak z kdysi hlavního města jednoho z pěti nezávislých království Khamu je dnes pouze hlavní město stejnojmenného okresu.
Kangding se rozkládá ve výši 2 590 metrů a člověk se zde může dobře aklimatizovat na další výstup přes pětitisícové průsmyky. První z nich přichází asi dva dny cesty po opuštění asfaltové silnice vedoucí z Kangdingu. Cesta vede podél rychle se ženoucího potoka, který vytváří malebná vysokohorská zákoutí s peřejemi. Jak stále stoupáte, tak pomalu zjišťujete, že zasněžené vrcholky hor, které se vám ještě v Kangdingu zdály nedosažitelně vysoko, vám nyní téměř leží u nohou.
Údolí pod Gongga Shanem v květnu rychle ožívají. Jen co trochu odtaje sníh, travnaté stráně pokryjí barevné květy a přibudou i bílé a černé nomádské stany. V tuto dobu sem míří nejen pastevci jaků, ale i hledači čínské medicíny. S malými motyčkami procházejí stráně a hledají tzv.xia cao, místními sběrači zpravidla označované jako chong cao. Celý název 冬虫夏草je možné také přeložit jako „v zimě červ a v létě tráva“. Ve skutečnosti se ale nejedná ani o červa, ani o trávu, ale o houbu Cordyceps sinensis, která roste pouze ve vysokých nadmořských výškách (cca.4 000 m.n.m). Chong cao má prý blahodárné účinky na všechny tělesné funkce a jak nám někteří radili, pokud bychom si z něj chtěli doma připravit posilující lék, mohli bychom jej třeba jen tak ponořit do alkoholu a vypít. Pro zdejší Tibeťany ale chong cao představuje hlavně důležitý sezónní zdroj příjmů, a tak se vše v tuto dobu točí kolem jeho sběru, čištění a prodeje.
Překonáním průsmyku naše cesta ale teprve začíná. Naše kroky totiž nyní vedou ke starému chrámu pod Gongga Shanem, který je vzdálený asi dva dny chůze. Chrám se dnes obnovuje, ale nečekejte nic obrovského a honosného. Nikdo nic nenamítne, když tu strávíte pár dní, obejdete několikrát kameny Mani, roztočíte modlitební mlýnky, a vyrazíte do okolí buď pěšky, nebo na vypůjčených koních, než se vám Gongga Shan vynoří z mraků.
neděle 3. února 2008
Tibetská pohádka ze západního Sichuanu
Hlupák a zajíc
Kdysi dávno žili dva bratři. Starší bratr se brzy oženil. Zato z mladšího bratra vyrostl hlupáček, který neuměl nic udělat. Manželku staršího bratra to hnětlo: „Nemůžeme jen tak zbytečně živit tohoto hlupáka, naopak bychom mu měli dát domek, trochu půdy a nechat jej, ať se živí sám.“ A starší bratr svou ženu poslechl.
Poté co se mladší bratr osamostatnil, nevěděl si s řadou věcí rady. Tak například každý den rozdělával v kamnech oheň, aby si uvařil. Nevěděl však, že je třeba poté kamna vymést a vynést popel, tak se stalo, že za chvíli byla kamna plná popela, až nakonec nebylo, kde oheň rozdělat. Také v chlívku nikdy neuklízel, takže dobytek záhy nemohl přes hnůj vyjít ven. Obilí zase sežrali divocí zajíci, proto nikdy nesklidil ani zrníčko. Starší bratr se na to dívá, až to nevydržel a bratrovi povídá: „Nastraž na pole past z provazů a zajíce pochytej. Teprve pak budeš mít co sklízet.“ Mladší bratr jej poslechl a nastražil past z provazů. Druhý den opravdu chytil divokého zajíce. Zrovna když chtěl hlupák zajícovi sekerou useknout hlavu, zajíc náhle promluvil: „Když mi neusekneš hlavu, určitě se ti odměním.“
Hlupák souhlasil: „Pokud splatíš svůj dluh, pustím tě na svobodu.“
Zajíc si lstí od rodiny náčelníka půjčil houf mul a peníze a spolu s hlupákem odešli za obchodem. Zajíc se převlékl za pomocníka k mulám a hlupák za obchodníka. Přešli horu i pohoří a přišli do rodiny jiného náčelníka, aby si u něj vyžádali nocleh. Když se zabydleli, zajíc navrhl, aby si uvařili čaj. Otevřel pytlík s čajem a zjistil, že na čajových lístkách už se objevila plíseň, tak otevřel druhý sáček a opět objevil plíseň na čajových lístkách. Pouze prostřední pytlík nebyl plesnivý, a tak jej zajíc hodil do kotlíku vařit, zatímco ostatní vyhodil. Poté vyndal tři vaky plné másla a campy a šel nakrmit muly. Ty však snědly pouze jeden vak, a tak zbylé dva opět vyhodil. Všechno pozorovala žena náčelníka a pomyslela si: „Mít v domě tak bohatého obchodníka, to se často nevidí. Kdyby si jej některá z našich tří dcer vzala, to by bylo opravdu skvělé.“ A tak uspořádala hostinu a pozvala je na ni. Když to zajíc uslyšel, řekl hlupákovi: „Jsi hlupák, až dorazíme na hostinu, nesmíš promluvit ani slůvko, nech mě, ať mluvím za tebe. Dělej vše, co budu dělat já. Když budu jíst, jez také, hlavně se nesmíš zmateně pohybovat.“ Hlupák souhlasil a tak se ve dvou vydali na hostinu.
Na hostině hlupák nepromluvil ani slova, pouze se tvářil nabubřele. Zato zajíce bylo všude plno, tu si s rodinou náčelníka povídal a tu se s ní smál. Když už hostina pomalu končila, náčelník to nevydržel a obchodníkovi povídá: „Naše rodina má tři dcery. Vyber si jednu za ženu, s věnem, které dostane, budeš jistě spokojený.“ Na to mu zajíc odpověděl: „My obchodníci nemůžeme se vším jen tak souhlasit. Dnes se poradíme a zítra vám dáme odpověď.“ A s tím hlupák se zajícem odešli. Náčelník povídá ženě: „Boháči jsou docela jiní. Podívej se na ně, slovíčka nepromluví. Zato tahle moje ústa jsou upovídanější než psí tlama.“
Druhý den zajíc přišel za náčelníkem a sdělil mu, že s jeho návrhem souhlasí, že má ale jeden požadavek. „Musíte shromáždit sto bubeníků, sto hráčů na činely a sto hráčů na dechové nástroje. Až nastane příhodný den, zapálím na úpatí hory oheň a až uvidíte bílý kouř, začnete na hoře bít do bubnů, činel a dout do píšťal, pak můžete přivést dceru.“ Náčelník se vším souhlasil.
Hned jak se zajíc vrátil, dal se do práce. Vedle hlupáka žili zlí duchové (goblinové). Zlata stříbra měli dostatek. Zajíc na úpatí hory vystavěl krásný domek z trávy. Když nastal den zasnoubení, zajíc na úpatí hory zapálil oheň a jakmile náčelník na hoře uviděl bílý kouř, rozkázal bít do bubnů, tlouct na činely a dout na píšťaly. Jakmile to skřeti uslyšeli, podivili se a utíkali se zeptat zajíce, co se přihodilo. Zajíc jim odpověděl: „Dnes vás přišli lidé z hor vymýtit.“ Jak to zlí duchové uslyšeli, strašně se vylekali a prosili zajíce, aby jim něco poradil. Zajíc povídá: „Musíte se schovat do mého domu z trávy, jedině tak uniknete neštěstí.“ A tak se zlí duchové schovali v zajícově domě. Zajíc vzal oheň a zlé duchy upálil. Všechno jejich bohatství připadlo zajícovi a hlupákovi. K tomu si ještě vypůjčili muly a peníze od náčelníka jako dřív.
Dva roky po svatbě dcera náčelníka porodila hlupákovi syna a žili si velmi spokojeně. Oba dva si zajíce velmi vážili. Ale jak čas běžel, zajíc začal být podezřívavý a uvažoval: „I když vše co mají, získali jen díky mě. Jak mohu vědět, zda později se ke mě nebudou chovat špatně? Musím je chytře vyzkoušet.“ A tak zajíc začal předstírat, že onemocněl a celý den jen vzdychal. Hlupák mu povídá: „Zajíci, pověz mi jaký vzácný lék bys potřeboval a nic mi nezamlčuj. Kdyby se ti náhodou něco špatného stalo, špatně by se mi vedlo.“ Zajíc odpověděl: „Pokud chceš, abych se uzdravil, jdi zítra ráno na vrchol hory, kde najdeš zajíce, který vypadá úplně stejně jako já a toho se zeptej, jak je možné moji nemoc vyléčit.“ Hlupák slíbil, že bude jednat přesně, jak mu zajíc nakázal.
Druhý den vyšplhal po nebezpečné horské cestě až na vrcholek hory a tam uviděl zajíce, který vypadal na chlup stejně jako ten jeho nemocný. Zajíc totiž běžel zkratkou, a tak hlupáka předstihl. Hlupák, jakmile jej uviděl, povídá: „Můj dlouholetý přítel dostal podivnou nemoc. Přišel jsem tě požádat, aby si mi poradil, jak jej mohu zachránit.“ A pobil před zajícem hlavou o zem. Zajíc povídá: „Jestli opravdu chceš zachránit zajícovi život, existuje jen jediný způsob, jak to udělat. Musíš zabít svého jediného syna, uvařit ho a dát jej zajícovi sníst. Pak se určitě uzdraví.“ „To je lehká věc,“ řekl hlupák, načež se vrátil domů.
Zajíc byl doma opět rychleji než on, a tak jej hlupák našel ležet na posteli, jak naříká a volá svého otce a matku. Když zajíc viděl, že se hlupák vrátil, zeptal se ho: „Co ti řekl zajíc z vrcholku hory?“ „Řekl, abych zabil svého syna, uvařil ho a dal ti jeho maso pojíst, teprve pak se uzdravíš.“ Jak to dořekl, vzal nůž a chtěl syna zabít. Zajíc mu rychle povídá: „Nezabíjej ho, ten zajíc, kterého jsi potkal na vrcholku hory, to jsem byl já. Protože jsem byl plný pochybností a neustále jsem přemýšlel, zda se o mě budete dobře starat, i když už budu starý a slabý, tak jsem se rozhodl tě vyzkoušet. Nyní ti věřím.“ Od té doby žil hlupák se svou ženou, synem a zajícem spokojeně a šťastně.
Kdysi dávno žili dva bratři. Starší bratr se brzy oženil. Zato z mladšího bratra vyrostl hlupáček, který neuměl nic udělat. Manželku staršího bratra to hnětlo: „Nemůžeme jen tak zbytečně živit tohoto hlupáka, naopak bychom mu měli dát domek, trochu půdy a nechat jej, ať se živí sám.“ A starší bratr svou ženu poslechl.
Poté co se mladší bratr osamostatnil, nevěděl si s řadou věcí rady. Tak například každý den rozdělával v kamnech oheň, aby si uvařil. Nevěděl však, že je třeba poté kamna vymést a vynést popel, tak se stalo, že za chvíli byla kamna plná popela, až nakonec nebylo, kde oheň rozdělat. Také v chlívku nikdy neuklízel, takže dobytek záhy nemohl přes hnůj vyjít ven. Obilí zase sežrali divocí zajíci, proto nikdy nesklidil ani zrníčko. Starší bratr se na to dívá, až to nevydržel a bratrovi povídá: „Nastraž na pole past z provazů a zajíce pochytej. Teprve pak budeš mít co sklízet.“ Mladší bratr jej poslechl a nastražil past z provazů. Druhý den opravdu chytil divokého zajíce. Zrovna když chtěl hlupák zajícovi sekerou useknout hlavu, zajíc náhle promluvil: „Když mi neusekneš hlavu, určitě se ti odměním.“
Hlupák souhlasil: „Pokud splatíš svůj dluh, pustím tě na svobodu.“
Zajíc si lstí od rodiny náčelníka půjčil houf mul a peníze a spolu s hlupákem odešli za obchodem. Zajíc se převlékl za pomocníka k mulám a hlupák za obchodníka. Přešli horu i pohoří a přišli do rodiny jiného náčelníka, aby si u něj vyžádali nocleh. Když se zabydleli, zajíc navrhl, aby si uvařili čaj. Otevřel pytlík s čajem a zjistil, že na čajových lístkách už se objevila plíseň, tak otevřel druhý sáček a opět objevil plíseň na čajových lístkách. Pouze prostřední pytlík nebyl plesnivý, a tak jej zajíc hodil do kotlíku vařit, zatímco ostatní vyhodil. Poté vyndal tři vaky plné másla a campy a šel nakrmit muly. Ty však snědly pouze jeden vak, a tak zbylé dva opět vyhodil. Všechno pozorovala žena náčelníka a pomyslela si: „Mít v domě tak bohatého obchodníka, to se často nevidí. Kdyby si jej některá z našich tří dcer vzala, to by bylo opravdu skvělé.“ A tak uspořádala hostinu a pozvala je na ni. Když to zajíc uslyšel, řekl hlupákovi: „Jsi hlupák, až dorazíme na hostinu, nesmíš promluvit ani slůvko, nech mě, ať mluvím za tebe. Dělej vše, co budu dělat já. Když budu jíst, jez také, hlavně se nesmíš zmateně pohybovat.“ Hlupák souhlasil a tak se ve dvou vydali na hostinu.
Na hostině hlupák nepromluvil ani slova, pouze se tvářil nabubřele. Zato zajíce bylo všude plno, tu si s rodinou náčelníka povídal a tu se s ní smál. Když už hostina pomalu končila, náčelník to nevydržel a obchodníkovi povídá: „Naše rodina má tři dcery. Vyber si jednu za ženu, s věnem, které dostane, budeš jistě spokojený.“ Na to mu zajíc odpověděl: „My obchodníci nemůžeme se vším jen tak souhlasit. Dnes se poradíme a zítra vám dáme odpověď.“ A s tím hlupák se zajícem odešli. Náčelník povídá ženě: „Boháči jsou docela jiní. Podívej se na ně, slovíčka nepromluví. Zato tahle moje ústa jsou upovídanější než psí tlama.“
Druhý den zajíc přišel za náčelníkem a sdělil mu, že s jeho návrhem souhlasí, že má ale jeden požadavek. „Musíte shromáždit sto bubeníků, sto hráčů na činely a sto hráčů na dechové nástroje. Až nastane příhodný den, zapálím na úpatí hory oheň a až uvidíte bílý kouř, začnete na hoře bít do bubnů, činel a dout do píšťal, pak můžete přivést dceru.“ Náčelník se vším souhlasil.
Hned jak se zajíc vrátil, dal se do práce. Vedle hlupáka žili zlí duchové (goblinové). Zlata stříbra měli dostatek. Zajíc na úpatí hory vystavěl krásný domek z trávy. Když nastal den zasnoubení, zajíc na úpatí hory zapálil oheň a jakmile náčelník na hoře uviděl bílý kouř, rozkázal bít do bubnů, tlouct na činely a dout na píšťaly. Jakmile to skřeti uslyšeli, podivili se a utíkali se zeptat zajíce, co se přihodilo. Zajíc jim odpověděl: „Dnes vás přišli lidé z hor vymýtit.“ Jak to zlí duchové uslyšeli, strašně se vylekali a prosili zajíce, aby jim něco poradil. Zajíc povídá: „Musíte se schovat do mého domu z trávy, jedině tak uniknete neštěstí.“ A tak se zlí duchové schovali v zajícově domě. Zajíc vzal oheň a zlé duchy upálil. Všechno jejich bohatství připadlo zajícovi a hlupákovi. K tomu si ještě vypůjčili muly a peníze od náčelníka jako dřív.
Dva roky po svatbě dcera náčelníka porodila hlupákovi syna a žili si velmi spokojeně. Oba dva si zajíce velmi vážili. Ale jak čas běžel, zajíc začal být podezřívavý a uvažoval: „I když vše co mají, získali jen díky mě. Jak mohu vědět, zda později se ke mě nebudou chovat špatně? Musím je chytře vyzkoušet.“ A tak zajíc začal předstírat, že onemocněl a celý den jen vzdychal. Hlupák mu povídá: „Zajíci, pověz mi jaký vzácný lék bys potřeboval a nic mi nezamlčuj. Kdyby se ti náhodou něco špatného stalo, špatně by se mi vedlo.“ Zajíc odpověděl: „Pokud chceš, abych se uzdravil, jdi zítra ráno na vrchol hory, kde najdeš zajíce, který vypadá úplně stejně jako já a toho se zeptej, jak je možné moji nemoc vyléčit.“ Hlupák slíbil, že bude jednat přesně, jak mu zajíc nakázal.
Druhý den vyšplhal po nebezpečné horské cestě až na vrcholek hory a tam uviděl zajíce, který vypadal na chlup stejně jako ten jeho nemocný. Zajíc totiž běžel zkratkou, a tak hlupáka předstihl. Hlupák, jakmile jej uviděl, povídá: „Můj dlouholetý přítel dostal podivnou nemoc. Přišel jsem tě požádat, aby si mi poradil, jak jej mohu zachránit.“ A pobil před zajícem hlavou o zem. Zajíc povídá: „Jestli opravdu chceš zachránit zajícovi život, existuje jen jediný způsob, jak to udělat. Musíš zabít svého jediného syna, uvařit ho a dát jej zajícovi sníst. Pak se určitě uzdraví.“ „To je lehká věc,“ řekl hlupák, načež se vrátil domů.
Zajíc byl doma opět rychleji než on, a tak jej hlupák našel ležet na posteli, jak naříká a volá svého otce a matku. Když zajíc viděl, že se hlupák vrátil, zeptal se ho: „Co ti řekl zajíc z vrcholku hory?“ „Řekl, abych zabil svého syna, uvařil ho a dal ti jeho maso pojíst, teprve pak se uzdravíš.“ Jak to dořekl, vzal nůž a chtěl syna zabít. Zajíc mu rychle povídá: „Nezabíjej ho, ten zajíc, kterého jsi potkal na vrcholku hory, to jsem byl já. Protože jsem byl plný pochybností a neustále jsem přemýšlel, zda se o mě budete dobře starat, i když už budu starý a slabý, tak jsem se rozhodl tě vyzkoušet. Nyní ti věřím.“ Od té doby žil hlupák se svou ženou, synem a zajícem spokojeně a šťastně.
Čínský deník z roku 2003
Z Lanzhou do města Hezuo
Lanzhou jsme opustily krátce před Silvestrem. Zima zde byla mírná a suchá. Připomínala pozdní podzim, kdy už se na kalužích začne tvořit slabý škraloup ledu. Naší cílovou stanicí bylo Chengdu. Město opředené pověstí rušných ulic, zelených nábřeží a parků plných čajoven, hráčů majiangu a karet. Cesta, kterou jsme si vybraly, patří k těm hůře sjízdným. Vede přes travnaté pláně a hory obydlené převážně tibetským obyvatelstvem. Vlak do těchto oblastí nejede, a proto se člověk musí spokojit s autobusovou dopravou, která je však v mnoha ohledech problematická. V Gansu první nepříjemné překvapení zažije zahraniční turista již při nákupu jízdenky. Tím je enormně vysoká částka za čínské pojištění PICC (Y40), bez něhož vám jízdenka nebude prodána. V tomto směru není brán ohled ani na to, že máte s sebou vlastní cestovní pojištění. Pokud cestovatel odmítá zaplatit za tento jinak bezcenný papír, neboť nemůže počítat, že v případě jakéhokoliv neštěstí by mu toto pojištění přineslo byť i sebemenší výhodu, musí se jednoduše vydat před nádraží, odkud autobusy vyjíždí a domluvit se přímo s řidičem. To nás potkalo i tentokrát. Žena za okýnkem byla komisní a neoblomná, bez pojištění nám lístek neprodá. Naštěstí autobusů odjížděla spousta a málokterý byl plný. Vyřvávající pomocník řidiče, který vybírá jízdné, nás hned vtlačil do jednoho z nich – výstupní stanice Hezuo. Autobus pomalu popojížděl a nabíral stále nové a nové cestující ověšené bezpočtem pytlů. Zpod sedadel se začaly vyndávat malé plastové a dřevěné stoličky, které za chvíli zaplnily celou uličku. Před námi se vlnilo 6 řad bílých muslimských čepiček. Silnice pomalu stoupala, minuli jsme ulici se zeleninou i ulici plnou nábytku. Pak řidič krátce zastavil a cestující sedící v uličce opustili autobus. To pro nás bylo znamením, že se blížíme k autobusové kontrole. A opravdu, za chvíli jsme zastavili před domkem, u něhož stál malý stolek a za ním seděl muž se ženou. Pomocník řidiče vyběhl s papírem, na němž měl vypsaný počet cestujících odpovídající počtu sedadel, a předal ho kontrolorům. Muž nás přepočítal a poté ozdobil papír razítkem. Mohli jsme jet dál. Přespočetní cestující se zatím pěšky přemístili za zatáčku, kde opět mohli nastoupit a zaujmout své předešlé místo v uličce.
Cesta ubíhala pomalu. Silnice se zvolna vlnila mezi holými kopci žlutohnědé hlíny. Objížděli jsme pískové balvany, které popadaly ze stráně na silnici a občas ještě zastavili náhodnému „stopaři“. Muž v kulatých brýlích sedící vedle nás měl tisícero otázek. Claudia, která seděla nejblíže k němu, se začínala bouřit. Sama tvrdila, že jí vadí, jak smrdí, ale já si myslím, že nejvíce se jí dotklo, když jí řekl, že značkové německé hodinky, které nosí na ruce, by v Číně koupila za 5 yuanů. Ale když si vezmu, že své prý koupil pouze za 3 yuany, tak to možná byla i lichotka. To, co se na mapě zdá blízko, jen co by kamenem dohodil, je ve skutečnosti vzdáleno několik hodin jízdy. Cestou do Hezua je možno se zastavit na řadě zajímavých míst jako např. v okolí buddhistických jeskyní Binglingsi, které leží na břehu vodní nádrže v Liujiaxia, v Linxia, centru čínských muslimů této oblasti či odbočit do Xiahe, v jehož blízkosti se nachází velký buddhistický klášter Labrang. Ani jedné možnosti jsme tentokrát nevyužily, s výjimkou Linxia, kde jsme byly řidičem donuceny přestoupit do jiného autobusu. A opět to věčné čekání než se autobus naplní cestujícími. Dále jsme vyrazily až za soumraku. Krajina brzy zmizela ve tmě a vystupovala, jen když na ni dopadl krátký kužel světla z autobusových reflektorů. Zato jámy, které vytvářely na prašné silnici celé pásy, o sobě neustále dávaly vědět a zaplašily jakýkoliv závan spánku.
Lanzhou jsme opustily krátce před Silvestrem. Zima zde byla mírná a suchá. Připomínala pozdní podzim, kdy už se na kalužích začne tvořit slabý škraloup ledu. Naší cílovou stanicí bylo Chengdu. Město opředené pověstí rušných ulic, zelených nábřeží a parků plných čajoven, hráčů majiangu a karet. Cesta, kterou jsme si vybraly, patří k těm hůře sjízdným. Vede přes travnaté pláně a hory obydlené převážně tibetským obyvatelstvem. Vlak do těchto oblastí nejede, a proto se člověk musí spokojit s autobusovou dopravou, která je však v mnoha ohledech problematická. V Gansu první nepříjemné překvapení zažije zahraniční turista již při nákupu jízdenky. Tím je enormně vysoká částka za čínské pojištění PICC (Y40), bez něhož vám jízdenka nebude prodána. V tomto směru není brán ohled ani na to, že máte s sebou vlastní cestovní pojištění. Pokud cestovatel odmítá zaplatit za tento jinak bezcenný papír, neboť nemůže počítat, že v případě jakéhokoliv neštěstí by mu toto pojištění přineslo byť i sebemenší výhodu, musí se jednoduše vydat před nádraží, odkud autobusy vyjíždí a domluvit se přímo s řidičem. To nás potkalo i tentokrát. Žena za okýnkem byla komisní a neoblomná, bez pojištění nám lístek neprodá. Naštěstí autobusů odjížděla spousta a málokterý byl plný. Vyřvávající pomocník řidiče, který vybírá jízdné, nás hned vtlačil do jednoho z nich – výstupní stanice Hezuo. Autobus pomalu popojížděl a nabíral stále nové a nové cestující ověšené bezpočtem pytlů. Zpod sedadel se začaly vyndávat malé plastové a dřevěné stoličky, které za chvíli zaplnily celou uličku. Před námi se vlnilo 6 řad bílých muslimských čepiček. Silnice pomalu stoupala, minuli jsme ulici se zeleninou i ulici plnou nábytku. Pak řidič krátce zastavil a cestující sedící v uličce opustili autobus. To pro nás bylo znamením, že se blížíme k autobusové kontrole. A opravdu, za chvíli jsme zastavili před domkem, u něhož stál malý stolek a za ním seděl muž se ženou. Pomocník řidiče vyběhl s papírem, na němž měl vypsaný počet cestujících odpovídající počtu sedadel, a předal ho kontrolorům. Muž nás přepočítal a poté ozdobil papír razítkem. Mohli jsme jet dál. Přespočetní cestující se zatím pěšky přemístili za zatáčku, kde opět mohli nastoupit a zaujmout své předešlé místo v uličce.
Cesta ubíhala pomalu. Silnice se zvolna vlnila mezi holými kopci žlutohnědé hlíny. Objížděli jsme pískové balvany, které popadaly ze stráně na silnici a občas ještě zastavili náhodnému „stopaři“. Muž v kulatých brýlích sedící vedle nás měl tisícero otázek. Claudia, která seděla nejblíže k němu, se začínala bouřit. Sama tvrdila, že jí vadí, jak smrdí, ale já si myslím, že nejvíce se jí dotklo, když jí řekl, že značkové německé hodinky, které nosí na ruce, by v Číně koupila za 5 yuanů. Ale když si vezmu, že své prý koupil pouze za 3 yuany, tak to možná byla i lichotka. To, co se na mapě zdá blízko, jen co by kamenem dohodil, je ve skutečnosti vzdáleno několik hodin jízdy. Cestou do Hezua je možno se zastavit na řadě zajímavých míst jako např. v okolí buddhistických jeskyní Binglingsi, které leží na břehu vodní nádrže v Liujiaxia, v Linxia, centru čínských muslimů této oblasti či odbočit do Xiahe, v jehož blízkosti se nachází velký buddhistický klášter Labrang. Ani jedné možnosti jsme tentokrát nevyužily, s výjimkou Linxia, kde jsme byly řidičem donuceny přestoupit do jiného autobusu. A opět to věčné čekání než se autobus naplní cestujícími. Dále jsme vyrazily až za soumraku. Krajina brzy zmizela ve tmě a vystupovala, jen když na ni dopadl krátký kužel světla z autobusových reflektorů. Zato jámy, které vytvářely na prašné silnici celé pásy, o sobě neustále dávaly vědět a zaplašily jakýkoliv závan spánku.
Hezuo, aneb jak se obléci na zimní putování
Pokud mám o městečku Hezuo cokoliv napsat, pak by to byla v prvé řadě vzpomínka na nákup dlouhého tibetského kabátu. To nám samozřejmě otevírá otázku správného vybavení do hor v zimě. Zimní turistika má každopádně něco do sebe, zvláště pokud jste svým založením spíše samotáři a nechcete se na každém kroku srazit s jiným bílým sáhibem či laowaiem, jak za svými zády často uslyšíte z úst Číňanů, ale chcete spíše v poklidu vychutnávat místní prostředí. Druhá a velmi podstatná výhoda se týká cen. Vyhladovělí obchodníci, hoteliéři i strážci kulturních památek (pokud se tam v zimním období vůbec nějací nacházejí) vám rádi nabídnou výhodnou slevu za poskytované služby. Mimo sezónu je tu cizinec konečně váženým a oblíbeným hostem.
Důvod, proč je možno nerušeně vychutnávat okolní krásy, je vše prostupující a všudypřítomná zima, která zahání neodbytné turisty zpátky do vyhřátých postelí svých domovů na hony vzdálených těmto místům. Zima zkrátka tuto krajinu zasedla a jak na zlatém vejci na ní trůní po řadu měsíců. Přesto, když do této oblasti stoupáte z Lanzhou, přicházíte do oblastí, které i v zimě jsou zelenější než okolí samotného města. Gannan, neboli jih provincie Gansu, jak se této oblasti říká, netrpí takovým suchem jako severní část provincie přimknutá k pouštním oblastem Vnitřního Mongolska a Xinjiangu. Ve spojení s Gannanem jistě také uslyšíte výraz tibetská oblast Amdo. Vymezení Tibetu není nikdy tak jednoduché, jak by se z prvního pohledu na mapu Číny zdálo. Správní rozdělení jednoznačně nesouhlasí s etnickým složením. Z historického hlediska je tak zvykem hovořit o Centrálním Tibetu, Amdu a Khamu. Zatímco Centrální Tibet zůstal v podstatě zachován v rámci provincie Xizang, Amdo se stalo součástí provincií Qinghai a Gansu, a Kham byl přičleněn k provincii Sichuan a částečně i Yunnan. Lokální vlivy jsou velmi silné, přesto i v Gannanu si budete připadat jak v srdci Tibetu, pokrytého v zimě zlátnoucími pastvisky.
A tak, když stoupáme od Lanzhou a nejdříve projedeme půlměsícem území obydleného převážně čínskými muslimy, z nichž většina patří k národnosti Salarů. (Tato oblast se táhne kolem města Linxia a vytváří pás protínající provincii Qinghai, až se opět dotkne Gansu na jeho severnější části.) Dostaneme se do oblastí, kde etnické složení přejde ve prospěch Tibeťanů a zůstane tak i po překročení hranic se Sichuanem.
Ale zpět k zimnímu vybavení, tedy přesněji ke kabátu. Přeskočíme otázku módnosti, neboť tu by jistě vyhrály gore-texové bundy všech barev a střihů a přistoupíme rovnou k funkčnosti čili praktičnosti. Zde už bude souboj mnohem vyrovnanější a tak si rovnou řekněme, co nás po koupi takového tradičního tibetského kabátu čeká.
Pokud si jej hodláte koupit za účelem splynutí s okolím, budete asi velmi zklamaní, neboť budete působit asi jako černoch v moravském kroji v davu Moravanů. Na každý pád ale vyloudíte na tváři většiny Tibeťanů pobavený nebo až přátelský úsměv, a co je v tomto případě víc.
Co na kabátu nejvíce oceníte, je jeho výhřevnost, která je k nezaplacení zvláště při dlouhých přejezdech autobusem, v nichž dovřené okénko bývá jen zázrakem, a při dlouhém poposedávání venku třeba i na holé zemi. Navíc v autobuse obzvláště oceníte „špínovzdorné“ materiály, z nichž je kabát ušit. Kromě toho vám tolik nebude vadit, když si o vás někdo típne cigaretu. Přiznejme si, že propálená gore-texová bunda za několik tisíc, by nás asi jinak zvedla ze sedadla, které bychom sdíleli s několika dalšími Tibeťany.
To, že tento kabát je lepší než Musgrávky na severním pólu, je patrné i z nejčastějšího způsobu nošení a sice s jedním ramenem odkrytým. Při něm ale pozor na dlouhý rukáv. Vhodné je ho například zastrčit vzadu za pás.
Nejproblematičtější vlastností tohoto kabátu je asi jeho váha. Zvláště pokud se rozhodnete pro dlouhou variantu až ke kotníkům, neřkuli podšitou pravou kožešinou, a se svým chatrným zdravím (předpokládá se, že sportovci do hor už vyjíždějí vybaveni vlastními gore-texovými bundami) vyrazíte někam do kopců, rozhodně budete litovat, že sebou vlečete „mlýnský kámen“. Pokud však v kopci upadnete vysílením, je jisté, že v tomto kabátu určitě neumrznete.
A jak jsou na tom odpůrci všech zvířecích kožešin? Pokud se plamennými proslovy a přímými útoky nepustí do strhávání kožichů z místních Tibeťanů, asi to ve zdraví přežijí. V každém případě mě přesvědčila cena (Y150), váha, odolnost umělých materiálů i jejich dostatečná výhřevnost o koupi umělého kožíšku, a dodnes nelituji.
Hezuo 2
Najít nějaký hotýlek v městečku Hezuo není nic těžkého. Vstupní hala s několika více či méně vydřenými křesly, recepce s hodinami ukazující čas v několika světových metropolích a schůdky vedoucí někam nahoru do prvního patra, kde na vás čekají pokojíky se všudypřítomnou televizí. Cenová kategorie 10-20 yuanů za osobu, žádný luxus, tři postele, věšák, tři lavory, v nichž se můžete opláchnout a vyprat věci, držák na lavor, abyste nemuseli ohýbat hřbet, troje pantofle, někdy sklenička či hrnek na vodu, termoska s horkou vodou, televize a v zimním období hlavně elektrická dečka. O co lepší by byla noc na dobře prohřátém kangu (peci) v lecjaké hliněné venkovské usedlosti.
Ten náš hotýlek už si příliš nepamatuji, asi mi splývá se všemi ostatními, které jsem za ten rok navštívila. Před očima mi vystupuje pouze obrázek Elmíry, která se dívá na nějaké mistrovství v krasobruslení a čeká až se na ledě objeví „božský“ Pluščenko. Díky časovému posunu, který činil dobře 6 hodin, se jej dočkala až hluboko po půlnoci. Tato scéna se však mohla odehrát v kterémkoliv hotýlku na trase Lanzhou – Chengdu.
Počasí bylo nádherné. Slunce svítilo jak nejlépe dovedlo, neboť na modrém nebi nemělo žádného konkurenta. Když jsme vyšly za město a podél chrámků vystoupaly na nejbližší kopec, pot z nás jen lil. Pod nohama nám šustily barevné čtverečky modliteb, které někdo rozházel do větru. Směrem od města byly vidět jen pásma vlnicích se pohoří, jejichž siluety nenarušoval ani proužek lesa. Nějací kluci v zašpiněných prošívaných bundách na této odvrácené straně kopce pásli ovce.
Na druhé straně se Hezuo líně roztahovalo do šířky a do dálky. Po rušném cvrkotu městského života tu však nebylo ani památky. I vrata chrámků byla pozavírána a jen ojediněle se mezi nedávno obílenými zdmi mihla postava v červeném. Bylo vidět, jak se zde činí stavební dělníci. Nové chrámky vyrůstaly mezi zbytky cihlových zdí s prázdnými otvory pro dveře a okna. Netvořily uzavřený komplex, jako je tomu třeba v Litangu, ale byly volně roztroušeny po svahu spolu s obytnými dvory. Této tibetské čtvrti vévodil 14-ti patrový palác Milarepy, původně postavený v roce 1777, a po stržení rudými gardami obnovený až v roce 1988. Buddhismus v Číně opět ožívá v nejrůznějších podobách a je třeba se připravit na směsici duchovně-komerčního ovzduší. Hezuo nám nabídlo to první a tak nebylo kam spěchat. Několik žen obcházelo s modlitebními mlýnky stupu. Dole pod námi se na odpadcích pásla černá prasnice a na křižovatce nabízeli své služby muži se svými dvoukoláky taženými koňmi.
Tak uběhl slunečný prosincový den roku 2003.
Pokud mám o městečku Hezuo cokoliv napsat, pak by to byla v prvé řadě vzpomínka na nákup dlouhého tibetského kabátu. To nám samozřejmě otevírá otázku správného vybavení do hor v zimě. Zimní turistika má každopádně něco do sebe, zvláště pokud jste svým založením spíše samotáři a nechcete se na každém kroku srazit s jiným bílým sáhibem či laowaiem, jak za svými zády často uslyšíte z úst Číňanů, ale chcete spíše v poklidu vychutnávat místní prostředí. Druhá a velmi podstatná výhoda se týká cen. Vyhladovělí obchodníci, hoteliéři i strážci kulturních památek (pokud se tam v zimním období vůbec nějací nacházejí) vám rádi nabídnou výhodnou slevu za poskytované služby. Mimo sezónu je tu cizinec konečně váženým a oblíbeným hostem.
Důvod, proč je možno nerušeně vychutnávat okolní krásy, je vše prostupující a všudypřítomná zima, která zahání neodbytné turisty zpátky do vyhřátých postelí svých domovů na hony vzdálených těmto místům. Zima zkrátka tuto krajinu zasedla a jak na zlatém vejci na ní trůní po řadu měsíců. Přesto, když do této oblasti stoupáte z Lanzhou, přicházíte do oblastí, které i v zimě jsou zelenější než okolí samotného města. Gannan, neboli jih provincie Gansu, jak se této oblasti říká, netrpí takovým suchem jako severní část provincie přimknutá k pouštním oblastem Vnitřního Mongolska a Xinjiangu. Ve spojení s Gannanem jistě také uslyšíte výraz tibetská oblast Amdo. Vymezení Tibetu není nikdy tak jednoduché, jak by se z prvního pohledu na mapu Číny zdálo. Správní rozdělení jednoznačně nesouhlasí s etnickým složením. Z historického hlediska je tak zvykem hovořit o Centrálním Tibetu, Amdu a Khamu. Zatímco Centrální Tibet zůstal v podstatě zachován v rámci provincie Xizang, Amdo se stalo součástí provincií Qinghai a Gansu, a Kham byl přičleněn k provincii Sichuan a částečně i Yunnan. Lokální vlivy jsou velmi silné, přesto i v Gannanu si budete připadat jak v srdci Tibetu, pokrytého v zimě zlátnoucími pastvisky.
A tak, když stoupáme od Lanzhou a nejdříve projedeme půlměsícem území obydleného převážně čínskými muslimy, z nichž většina patří k národnosti Salarů. (Tato oblast se táhne kolem města Linxia a vytváří pás protínající provincii Qinghai, až se opět dotkne Gansu na jeho severnější části.) Dostaneme se do oblastí, kde etnické složení přejde ve prospěch Tibeťanů a zůstane tak i po překročení hranic se Sichuanem.
Ale zpět k zimnímu vybavení, tedy přesněji ke kabátu. Přeskočíme otázku módnosti, neboť tu by jistě vyhrály gore-texové bundy všech barev a střihů a přistoupíme rovnou k funkčnosti čili praktičnosti. Zde už bude souboj mnohem vyrovnanější a tak si rovnou řekněme, co nás po koupi takového tradičního tibetského kabátu čeká.
Pokud si jej hodláte koupit za účelem splynutí s okolím, budete asi velmi zklamaní, neboť budete působit asi jako černoch v moravském kroji v davu Moravanů. Na každý pád ale vyloudíte na tváři většiny Tibeťanů pobavený nebo až přátelský úsměv, a co je v tomto případě víc.
Co na kabátu nejvíce oceníte, je jeho výhřevnost, která je k nezaplacení zvláště při dlouhých přejezdech autobusem, v nichž dovřené okénko bývá jen zázrakem, a při dlouhém poposedávání venku třeba i na holé zemi. Navíc v autobuse obzvláště oceníte „špínovzdorné“ materiály, z nichž je kabát ušit. Kromě toho vám tolik nebude vadit, když si o vás někdo típne cigaretu. Přiznejme si, že propálená gore-texová bunda za několik tisíc, by nás asi jinak zvedla ze sedadla, které bychom sdíleli s několika dalšími Tibeťany.
To, že tento kabát je lepší než Musgrávky na severním pólu, je patrné i z nejčastějšího způsobu nošení a sice s jedním ramenem odkrytým. Při něm ale pozor na dlouhý rukáv. Vhodné je ho například zastrčit vzadu za pás.
Nejproblematičtější vlastností tohoto kabátu je asi jeho váha. Zvláště pokud se rozhodnete pro dlouhou variantu až ke kotníkům, neřkuli podšitou pravou kožešinou, a se svým chatrným zdravím (předpokládá se, že sportovci do hor už vyjíždějí vybaveni vlastními gore-texovými bundami) vyrazíte někam do kopců, rozhodně budete litovat, že sebou vlečete „mlýnský kámen“. Pokud však v kopci upadnete vysílením, je jisté, že v tomto kabátu určitě neumrznete.
A jak jsou na tom odpůrci všech zvířecích kožešin? Pokud se plamennými proslovy a přímými útoky nepustí do strhávání kožichů z místních Tibeťanů, asi to ve zdraví přežijí. V každém případě mě přesvědčila cena (Y150), váha, odolnost umělých materiálů i jejich dostatečná výhřevnost o koupi umělého kožíšku, a dodnes nelituji.
Hezuo 2
Najít nějaký hotýlek v městečku Hezuo není nic těžkého. Vstupní hala s několika více či méně vydřenými křesly, recepce s hodinami ukazující čas v několika světových metropolích a schůdky vedoucí někam nahoru do prvního patra, kde na vás čekají pokojíky se všudypřítomnou televizí. Cenová kategorie 10-20 yuanů za osobu, žádný luxus, tři postele, věšák, tři lavory, v nichž se můžete opláchnout a vyprat věci, držák na lavor, abyste nemuseli ohýbat hřbet, troje pantofle, někdy sklenička či hrnek na vodu, termoska s horkou vodou, televize a v zimním období hlavně elektrická dečka. O co lepší by byla noc na dobře prohřátém kangu (peci) v lecjaké hliněné venkovské usedlosti.
Ten náš hotýlek už si příliš nepamatuji, asi mi splývá se všemi ostatními, které jsem za ten rok navštívila. Před očima mi vystupuje pouze obrázek Elmíry, která se dívá na nějaké mistrovství v krasobruslení a čeká až se na ledě objeví „božský“ Pluščenko. Díky časovému posunu, který činil dobře 6 hodin, se jej dočkala až hluboko po půlnoci. Tato scéna se však mohla odehrát v kterémkoliv hotýlku na trase Lanzhou – Chengdu.
Počasí bylo nádherné. Slunce svítilo jak nejlépe dovedlo, neboť na modrém nebi nemělo žádného konkurenta. Když jsme vyšly za město a podél chrámků vystoupaly na nejbližší kopec, pot z nás jen lil. Pod nohama nám šustily barevné čtverečky modliteb, které někdo rozházel do větru. Směrem od města byly vidět jen pásma vlnicích se pohoří, jejichž siluety nenarušoval ani proužek lesa. Nějací kluci v zašpiněných prošívaných bundách na této odvrácené straně kopce pásli ovce.
Na druhé straně se Hezuo líně roztahovalo do šířky a do dálky. Po rušném cvrkotu městského života tu však nebylo ani památky. I vrata chrámků byla pozavírána a jen ojediněle se mezi nedávno obílenými zdmi mihla postava v červeném. Bylo vidět, jak se zde činí stavební dělníci. Nové chrámky vyrůstaly mezi zbytky cihlových zdí s prázdnými otvory pro dveře a okna. Netvořily uzavřený komplex, jako je tomu třeba v Litangu, ale byly volně roztroušeny po svahu spolu s obytnými dvory. Této tibetské čtvrti vévodil 14-ti patrový palác Milarepy, původně postavený v roce 1777, a po stržení rudými gardami obnovený až v roce 1988. Buddhismus v Číně opět ožívá v nejrůznějších podobách a je třeba se připravit na směsici duchovně-komerčního ovzduší. Hezuo nám nabídlo to první a tak nebylo kam spěchat. Několik žen obcházelo s modlitebními mlýnky stupu. Dole pod námi se na odpadcích pásla černá prasnice a na křižovatce nabízeli své služby muži se svými dvoukoláky taženými koňmi.
Tak uběhl slunečný prosincový den roku 2003.
Langmusi - Tradiční tibetský pohřeb
„Jiný kraj, jiný mrav“, řekla Zdenka, když si prohlížela fotografie z cest po západní Číně a prohlásila, že jsou zvyky, kterých by se jen nerada účastnila. Tím zvykem konkrétně myslela tradiční tibetské pohřby pod otevřeným nebem. V každém případě měla pravdu, když řekla, že tibetský pohřeb není podívaná pro slabší a pověrčivé povahy, i když z pohledu tibetského buddhismu a přírodních podmínek je ponechání těla zemřelého na pospas dravým ptákům a zvířatům zcela pochopitelné a přirozené.
Na západě Číny se jako nekonečná pastviska táhnou travnaté pláně přecházející do zvlněných kopců a vyprahlých hor, kde jen těžko naleznete dřevo na podpal a kde jen s velkou námahou nakopnete zemi motykou. Do takové krajiny je zasazeno i městečko Langmusi, které leží na hranici provincie Gansu a Sichuan na cestě mezi Xiahe (Gansu) a Songpanem (Sichuan). Mniši, kteří zde žijí, tak pochází jak z Gansu, tak ze Sichuanu. I zde byl náboženský život obnoven v polovině 80.let a dnes je vidět mnoho mladých tváří, jak se učí umění disputace a modlitbám. Což, jak naznačovaly jejich časté návštěvy děvčat v hotýlku, kde jsme spaly, je rozhodně neodvádělo od světských záležitostí. Koneckonců i když je rodiče jako malé poslali vzdělávat se do kláštera, konečné rozhodnutí zůstat zde i v dospělosti je na nich. Kromě velké populace Tibeťanů, zde žijí i čínští muslimové (Hui) a tak tu vedle buddhistického kláštera naleznete i mešitu.
Do městečka Langmusi jsme dorazily v zimě, tráva byla zežloutlá, ale stále dokázala uživit stáda ovcí pasoucích se na svazích. Městečko bylo chráněno okolními kopci, a tak zde bylo mnohem tepleji než na otevřených pláních severního Sichuanu, kde okýnka autobusu zamrzala v tu samou chvíli, kdy jsme si je nehtem oškrábaly, abychom vyhlédly ven.
Autobus, kterým jsme jely, do městečka nezajížděl, vysadil nás na křižovatce, a protože jediné dvě motorky, sloužící jako taxi, byly ihned obsazeny, nezbylo nám než jít po svých. Prašná silnice právě procházela rekonstrukcí, a tak ji lemovaly skupinky tibetských žen a mužů vláčících se s těžkými kameny.
Buddhistické chrámy, chrámky a modlitební mlýnky lemují západní stranu městečka Langmusi. Pohřebiště však leží mnohem dál na úpatí kopců nad městečkem a z Langmusi jej nezahlédnete. Je ohraničeno různobarevnými modlitebními praporky a zbytky věcí zemřelých poházených po okolí jej z části proměňují ve velké smetiště, v němž do očí bijí kusy červené látky.
Ten den, kdy nás na pohřebiště poslala místní hostinská, jsme se chystaly zhlédnout jeden z asi deseti pohřbů, které se zde od rána konaly. Usadily jsme se na kopci vedle pohřebiště tak, abychom viděly, ale zároveň abychom podle svého nejlepšího svědomí co nejméně narušovaly samotný pohřeb. V konečném důsledku to znamenalo, že jsme v podstatě seděly na svahu vedle slétajících se dravců.
Nákladní automobil, který vezl pozůstalé i tělo zemřelého, se nejprve zastavil v městečku u čortenu a teprve poté pokračoval k pohřebišti. Zde byl zesnulý odnesen ke kůlu, kde byl posléze již obnažený přivázán a jeho údy byly naseknuty sekyrou. Zatímco dva muži se věnovali přípravě zesnulého, třetí zažehl oheň, jehož kouř měl mimo jiné i přilákat ptáky. Ostatní nepřihlíželi, ale o kus dál se sesedli do kruhu. Jakmile bylo vše připraveno, začali kvílivým pokřikem přivolávat ptáky. Když měli pocit, že se dlouho nic neděje, tak se muži vrátili a jejich sekerky ještě jednou dopadly na tělo zesnulého. Odjeli, až když měli jistotu, že ptáci tělo přijali.
Na průběh tibetského pohřbu má zajisté vliv majetnost rodiny zesnulého. A tak bohatí, a zvláště významní duchovní představitelé si mohou dovolit pohřeb žehem, chudí, popřípadě nemocní mohou být jen vhozeni do vody. Zkrátka „jiný kraj, jiný mrav“
„Jiný kraj, jiný mrav“, řekla Zdenka, když si prohlížela fotografie z cest po západní Číně a prohlásila, že jsou zvyky, kterých by se jen nerada účastnila. Tím zvykem konkrétně myslela tradiční tibetské pohřby pod otevřeným nebem. V každém případě měla pravdu, když řekla, že tibetský pohřeb není podívaná pro slabší a pověrčivé povahy, i když z pohledu tibetského buddhismu a přírodních podmínek je ponechání těla zemřelého na pospas dravým ptákům a zvířatům zcela pochopitelné a přirozené.
Na západě Číny se jako nekonečná pastviska táhnou travnaté pláně přecházející do zvlněných kopců a vyprahlých hor, kde jen těžko naleznete dřevo na podpal a kde jen s velkou námahou nakopnete zemi motykou. Do takové krajiny je zasazeno i městečko Langmusi, které leží na hranici provincie Gansu a Sichuan na cestě mezi Xiahe (Gansu) a Songpanem (Sichuan). Mniši, kteří zde žijí, tak pochází jak z Gansu, tak ze Sichuanu. I zde byl náboženský život obnoven v polovině 80.let a dnes je vidět mnoho mladých tváří, jak se učí umění disputace a modlitbám. Což, jak naznačovaly jejich časté návštěvy děvčat v hotýlku, kde jsme spaly, je rozhodně neodvádělo od světských záležitostí. Koneckonců i když je rodiče jako malé poslali vzdělávat se do kláštera, konečné rozhodnutí zůstat zde i v dospělosti je na nich. Kromě velké populace Tibeťanů, zde žijí i čínští muslimové (Hui) a tak tu vedle buddhistického kláštera naleznete i mešitu.
Do městečka Langmusi jsme dorazily v zimě, tráva byla zežloutlá, ale stále dokázala uživit stáda ovcí pasoucích se na svazích. Městečko bylo chráněno okolními kopci, a tak zde bylo mnohem tepleji než na otevřených pláních severního Sichuanu, kde okýnka autobusu zamrzala v tu samou chvíli, kdy jsme si je nehtem oškrábaly, abychom vyhlédly ven.
Autobus, kterým jsme jely, do městečka nezajížděl, vysadil nás na křižovatce, a protože jediné dvě motorky, sloužící jako taxi, byly ihned obsazeny, nezbylo nám než jít po svých. Prašná silnice právě procházela rekonstrukcí, a tak ji lemovaly skupinky tibetských žen a mužů vláčících se s těžkými kameny.
Buddhistické chrámy, chrámky a modlitební mlýnky lemují západní stranu městečka Langmusi. Pohřebiště však leží mnohem dál na úpatí kopců nad městečkem a z Langmusi jej nezahlédnete. Je ohraničeno různobarevnými modlitebními praporky a zbytky věcí zemřelých poházených po okolí jej z části proměňují ve velké smetiště, v němž do očí bijí kusy červené látky.
Ten den, kdy nás na pohřebiště poslala místní hostinská, jsme se chystaly zhlédnout jeden z asi deseti pohřbů, které se zde od rána konaly. Usadily jsme se na kopci vedle pohřebiště tak, abychom viděly, ale zároveň abychom podle svého nejlepšího svědomí co nejméně narušovaly samotný pohřeb. V konečném důsledku to znamenalo, že jsme v podstatě seděly na svahu vedle slétajících se dravců.
Nákladní automobil, který vezl pozůstalé i tělo zemřelého, se nejprve zastavil v městečku u čortenu a teprve poté pokračoval k pohřebišti. Zde byl zesnulý odnesen ke kůlu, kde byl posléze již obnažený přivázán a jeho údy byly naseknuty sekyrou. Zatímco dva muži se věnovali přípravě zesnulého, třetí zažehl oheň, jehož kouř měl mimo jiné i přilákat ptáky. Ostatní nepřihlíželi, ale o kus dál se sesedli do kruhu. Jakmile bylo vše připraveno, začali kvílivým pokřikem přivolávat ptáky. Když měli pocit, že se dlouho nic neděje, tak se muži vrátili a jejich sekerky ještě jednou dopadly na tělo zesnulého. Odjeli, až když měli jistotu, že ptáci tělo přijali.
Na průběh tibetského pohřbu má zajisté vliv majetnost rodiny zesnulého. A tak bohatí, a zvláště významní duchovní představitelé si mohou dovolit pohřeb žehem, chudí, popřípadě nemocní mohou být jen vhozeni do vody. Zkrátka „jiný kraj, jiný mrav“
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)