Z Lanzhou do města Hezuo
Lanzhou jsme opustily krátce před Silvestrem. Zima zde byla mírná a suchá. Připomínala pozdní podzim, kdy už se na kalužích začne tvořit slabý škraloup ledu. Naší cílovou stanicí bylo Chengdu. Město opředené pověstí rušných ulic, zelených nábřeží a parků plných čajoven, hráčů majiangu a karet. Cesta, kterou jsme si vybraly, patří k těm hůře sjízdným. Vede přes travnaté pláně a hory obydlené převážně tibetským obyvatelstvem. Vlak do těchto oblastí nejede, a proto se člověk musí spokojit s autobusovou dopravou, která je však v mnoha ohledech problematická. V Gansu první nepříjemné překvapení zažije zahraniční turista již při nákupu jízdenky. Tím je enormně vysoká částka za čínské pojištění PICC (Y40), bez něhož vám jízdenka nebude prodána. V tomto směru není brán ohled ani na to, že máte s sebou vlastní cestovní pojištění. Pokud cestovatel odmítá zaplatit za tento jinak bezcenný papír, neboť nemůže počítat, že v případě jakéhokoliv neštěstí by mu toto pojištění přineslo byť i sebemenší výhodu, musí se jednoduše vydat před nádraží, odkud autobusy vyjíždí a domluvit se přímo s řidičem. To nás potkalo i tentokrát. Žena za okýnkem byla komisní a neoblomná, bez pojištění nám lístek neprodá. Naštěstí autobusů odjížděla spousta a málokterý byl plný. Vyřvávající pomocník řidiče, který vybírá jízdné, nás hned vtlačil do jednoho z nich – výstupní stanice Hezuo. Autobus pomalu popojížděl a nabíral stále nové a nové cestující ověšené bezpočtem pytlů. Zpod sedadel se začaly vyndávat malé plastové a dřevěné stoličky, které za chvíli zaplnily celou uličku. Před námi se vlnilo 6 řad bílých muslimských čepiček. Silnice pomalu stoupala, minuli jsme ulici se zeleninou i ulici plnou nábytku. Pak řidič krátce zastavil a cestující sedící v uličce opustili autobus. To pro nás bylo znamením, že se blížíme k autobusové kontrole. A opravdu, za chvíli jsme zastavili před domkem, u něhož stál malý stolek a za ním seděl muž se ženou. Pomocník řidiče vyběhl s papírem, na němž měl vypsaný počet cestujících odpovídající počtu sedadel, a předal ho kontrolorům. Muž nás přepočítal a poté ozdobil papír razítkem. Mohli jsme jet dál. Přespočetní cestující se zatím pěšky přemístili za zatáčku, kde opět mohli nastoupit a zaujmout své předešlé místo v uličce.
Cesta ubíhala pomalu. Silnice se zvolna vlnila mezi holými kopci žlutohnědé hlíny. Objížděli jsme pískové balvany, které popadaly ze stráně na silnici a občas ještě zastavili náhodnému „stopaři“. Muž v kulatých brýlích sedící vedle nás měl tisícero otázek. Claudia, která seděla nejblíže k němu, se začínala bouřit. Sama tvrdila, že jí vadí, jak smrdí, ale já si myslím, že nejvíce se jí dotklo, když jí řekl, že značkové německé hodinky, které nosí na ruce, by v Číně koupila za 5 yuanů. Ale když si vezmu, že své prý koupil pouze za 3 yuany, tak to možná byla i lichotka. To, co se na mapě zdá blízko, jen co by kamenem dohodil, je ve skutečnosti vzdáleno několik hodin jízdy. Cestou do Hezua je možno se zastavit na řadě zajímavých míst jako např. v okolí buddhistických jeskyní Binglingsi, které leží na břehu vodní nádrže v Liujiaxia, v Linxia, centru čínských muslimů této oblasti či odbočit do Xiahe, v jehož blízkosti se nachází velký buddhistický klášter Labrang. Ani jedné možnosti jsme tentokrát nevyužily, s výjimkou Linxia, kde jsme byly řidičem donuceny přestoupit do jiného autobusu. A opět to věčné čekání než se autobus naplní cestujícími. Dále jsme vyrazily až za soumraku. Krajina brzy zmizela ve tmě a vystupovala, jen když na ni dopadl krátký kužel světla z autobusových reflektorů. Zato jámy, které vytvářely na prašné silnici celé pásy, o sobě neustále dávaly vědět a zaplašily jakýkoliv závan spánku.
Lanzhou jsme opustily krátce před Silvestrem. Zima zde byla mírná a suchá. Připomínala pozdní podzim, kdy už se na kalužích začne tvořit slabý škraloup ledu. Naší cílovou stanicí bylo Chengdu. Město opředené pověstí rušných ulic, zelených nábřeží a parků plných čajoven, hráčů majiangu a karet. Cesta, kterou jsme si vybraly, patří k těm hůře sjízdným. Vede přes travnaté pláně a hory obydlené převážně tibetským obyvatelstvem. Vlak do těchto oblastí nejede, a proto se člověk musí spokojit s autobusovou dopravou, která je však v mnoha ohledech problematická. V Gansu první nepříjemné překvapení zažije zahraniční turista již při nákupu jízdenky. Tím je enormně vysoká částka za čínské pojištění PICC (Y40), bez něhož vám jízdenka nebude prodána. V tomto směru není brán ohled ani na to, že máte s sebou vlastní cestovní pojištění. Pokud cestovatel odmítá zaplatit za tento jinak bezcenný papír, neboť nemůže počítat, že v případě jakéhokoliv neštěstí by mu toto pojištění přineslo byť i sebemenší výhodu, musí se jednoduše vydat před nádraží, odkud autobusy vyjíždí a domluvit se přímo s řidičem. To nás potkalo i tentokrát. Žena za okýnkem byla komisní a neoblomná, bez pojištění nám lístek neprodá. Naštěstí autobusů odjížděla spousta a málokterý byl plný. Vyřvávající pomocník řidiče, který vybírá jízdné, nás hned vtlačil do jednoho z nich – výstupní stanice Hezuo. Autobus pomalu popojížděl a nabíral stále nové a nové cestující ověšené bezpočtem pytlů. Zpod sedadel se začaly vyndávat malé plastové a dřevěné stoličky, které za chvíli zaplnily celou uličku. Před námi se vlnilo 6 řad bílých muslimských čepiček. Silnice pomalu stoupala, minuli jsme ulici se zeleninou i ulici plnou nábytku. Pak řidič krátce zastavil a cestující sedící v uličce opustili autobus. To pro nás bylo znamením, že se blížíme k autobusové kontrole. A opravdu, za chvíli jsme zastavili před domkem, u něhož stál malý stolek a za ním seděl muž se ženou. Pomocník řidiče vyběhl s papírem, na němž měl vypsaný počet cestujících odpovídající počtu sedadel, a předal ho kontrolorům. Muž nás přepočítal a poté ozdobil papír razítkem. Mohli jsme jet dál. Přespočetní cestující se zatím pěšky přemístili za zatáčku, kde opět mohli nastoupit a zaujmout své předešlé místo v uličce.
Cesta ubíhala pomalu. Silnice se zvolna vlnila mezi holými kopci žlutohnědé hlíny. Objížděli jsme pískové balvany, které popadaly ze stráně na silnici a občas ještě zastavili náhodnému „stopaři“. Muž v kulatých brýlích sedící vedle nás měl tisícero otázek. Claudia, která seděla nejblíže k němu, se začínala bouřit. Sama tvrdila, že jí vadí, jak smrdí, ale já si myslím, že nejvíce se jí dotklo, když jí řekl, že značkové německé hodinky, které nosí na ruce, by v Číně koupila za 5 yuanů. Ale když si vezmu, že své prý koupil pouze za 3 yuany, tak to možná byla i lichotka. To, co se na mapě zdá blízko, jen co by kamenem dohodil, je ve skutečnosti vzdáleno několik hodin jízdy. Cestou do Hezua je možno se zastavit na řadě zajímavých míst jako např. v okolí buddhistických jeskyní Binglingsi, které leží na břehu vodní nádrže v Liujiaxia, v Linxia, centru čínských muslimů této oblasti či odbočit do Xiahe, v jehož blízkosti se nachází velký buddhistický klášter Labrang. Ani jedné možnosti jsme tentokrát nevyužily, s výjimkou Linxia, kde jsme byly řidičem donuceny přestoupit do jiného autobusu. A opět to věčné čekání než se autobus naplní cestujícími. Dále jsme vyrazily až za soumraku. Krajina brzy zmizela ve tmě a vystupovala, jen když na ni dopadl krátký kužel světla z autobusových reflektorů. Zato jámy, které vytvářely na prašné silnici celé pásy, o sobě neustále dávaly vědět a zaplašily jakýkoliv závan spánku.
Hezuo, aneb jak se obléci na zimní putování
Pokud mám o městečku Hezuo cokoliv napsat, pak by to byla v prvé řadě vzpomínka na nákup dlouhého tibetského kabátu. To nám samozřejmě otevírá otázku správného vybavení do hor v zimě. Zimní turistika má každopádně něco do sebe, zvláště pokud jste svým založením spíše samotáři a nechcete se na každém kroku srazit s jiným bílým sáhibem či laowaiem, jak za svými zády často uslyšíte z úst Číňanů, ale chcete spíše v poklidu vychutnávat místní prostředí. Druhá a velmi podstatná výhoda se týká cen. Vyhladovělí obchodníci, hoteliéři i strážci kulturních památek (pokud se tam v zimním období vůbec nějací nacházejí) vám rádi nabídnou výhodnou slevu za poskytované služby. Mimo sezónu je tu cizinec konečně váženým a oblíbeným hostem.
Důvod, proč je možno nerušeně vychutnávat okolní krásy, je vše prostupující a všudypřítomná zima, která zahání neodbytné turisty zpátky do vyhřátých postelí svých domovů na hony vzdálených těmto místům. Zima zkrátka tuto krajinu zasedla a jak na zlatém vejci na ní trůní po řadu měsíců. Přesto, když do této oblasti stoupáte z Lanzhou, přicházíte do oblastí, které i v zimě jsou zelenější než okolí samotného města. Gannan, neboli jih provincie Gansu, jak se této oblasti říká, netrpí takovým suchem jako severní část provincie přimknutá k pouštním oblastem Vnitřního Mongolska a Xinjiangu. Ve spojení s Gannanem jistě také uslyšíte výraz tibetská oblast Amdo. Vymezení Tibetu není nikdy tak jednoduché, jak by se z prvního pohledu na mapu Číny zdálo. Správní rozdělení jednoznačně nesouhlasí s etnickým složením. Z historického hlediska je tak zvykem hovořit o Centrálním Tibetu, Amdu a Khamu. Zatímco Centrální Tibet zůstal v podstatě zachován v rámci provincie Xizang, Amdo se stalo součástí provincií Qinghai a Gansu, a Kham byl přičleněn k provincii Sichuan a částečně i Yunnan. Lokální vlivy jsou velmi silné, přesto i v Gannanu si budete připadat jak v srdci Tibetu, pokrytého v zimě zlátnoucími pastvisky.
A tak, když stoupáme od Lanzhou a nejdříve projedeme půlměsícem území obydleného převážně čínskými muslimy, z nichž většina patří k národnosti Salarů. (Tato oblast se táhne kolem města Linxia a vytváří pás protínající provincii Qinghai, až se opět dotkne Gansu na jeho severnější části.) Dostaneme se do oblastí, kde etnické složení přejde ve prospěch Tibeťanů a zůstane tak i po překročení hranic se Sichuanem.
Ale zpět k zimnímu vybavení, tedy přesněji ke kabátu. Přeskočíme otázku módnosti, neboť tu by jistě vyhrály gore-texové bundy všech barev a střihů a přistoupíme rovnou k funkčnosti čili praktičnosti. Zde už bude souboj mnohem vyrovnanější a tak si rovnou řekněme, co nás po koupi takového tradičního tibetského kabátu čeká.
Pokud si jej hodláte koupit za účelem splynutí s okolím, budete asi velmi zklamaní, neboť budete působit asi jako černoch v moravském kroji v davu Moravanů. Na každý pád ale vyloudíte na tváři většiny Tibeťanů pobavený nebo až přátelský úsměv, a co je v tomto případě víc.
Co na kabátu nejvíce oceníte, je jeho výhřevnost, která je k nezaplacení zvláště při dlouhých přejezdech autobusem, v nichž dovřené okénko bývá jen zázrakem, a při dlouhém poposedávání venku třeba i na holé zemi. Navíc v autobuse obzvláště oceníte „špínovzdorné“ materiály, z nichž je kabát ušit. Kromě toho vám tolik nebude vadit, když si o vás někdo típne cigaretu. Přiznejme si, že propálená gore-texová bunda za několik tisíc, by nás asi jinak zvedla ze sedadla, které bychom sdíleli s několika dalšími Tibeťany.
To, že tento kabát je lepší než Musgrávky na severním pólu, je patrné i z nejčastějšího způsobu nošení a sice s jedním ramenem odkrytým. Při něm ale pozor na dlouhý rukáv. Vhodné je ho například zastrčit vzadu za pás.
Nejproblematičtější vlastností tohoto kabátu je asi jeho váha. Zvláště pokud se rozhodnete pro dlouhou variantu až ke kotníkům, neřkuli podšitou pravou kožešinou, a se svým chatrným zdravím (předpokládá se, že sportovci do hor už vyjíždějí vybaveni vlastními gore-texovými bundami) vyrazíte někam do kopců, rozhodně budete litovat, že sebou vlečete „mlýnský kámen“. Pokud však v kopci upadnete vysílením, je jisté, že v tomto kabátu určitě neumrznete.
A jak jsou na tom odpůrci všech zvířecích kožešin? Pokud se plamennými proslovy a přímými útoky nepustí do strhávání kožichů z místních Tibeťanů, asi to ve zdraví přežijí. V každém případě mě přesvědčila cena (Y150), váha, odolnost umělých materiálů i jejich dostatečná výhřevnost o koupi umělého kožíšku, a dodnes nelituji.
Hezuo 2
Najít nějaký hotýlek v městečku Hezuo není nic těžkého. Vstupní hala s několika více či méně vydřenými křesly, recepce s hodinami ukazující čas v několika světových metropolích a schůdky vedoucí někam nahoru do prvního patra, kde na vás čekají pokojíky se všudypřítomnou televizí. Cenová kategorie 10-20 yuanů za osobu, žádný luxus, tři postele, věšák, tři lavory, v nichž se můžete opláchnout a vyprat věci, držák na lavor, abyste nemuseli ohýbat hřbet, troje pantofle, někdy sklenička či hrnek na vodu, termoska s horkou vodou, televize a v zimním období hlavně elektrická dečka. O co lepší by byla noc na dobře prohřátém kangu (peci) v lecjaké hliněné venkovské usedlosti.
Ten náš hotýlek už si příliš nepamatuji, asi mi splývá se všemi ostatními, které jsem za ten rok navštívila. Před očima mi vystupuje pouze obrázek Elmíry, která se dívá na nějaké mistrovství v krasobruslení a čeká až se na ledě objeví „božský“ Pluščenko. Díky časovému posunu, který činil dobře 6 hodin, se jej dočkala až hluboko po půlnoci. Tato scéna se však mohla odehrát v kterémkoliv hotýlku na trase Lanzhou – Chengdu.
Počasí bylo nádherné. Slunce svítilo jak nejlépe dovedlo, neboť na modrém nebi nemělo žádného konkurenta. Když jsme vyšly za město a podél chrámků vystoupaly na nejbližší kopec, pot z nás jen lil. Pod nohama nám šustily barevné čtverečky modliteb, které někdo rozházel do větru. Směrem od města byly vidět jen pásma vlnicích se pohoří, jejichž siluety nenarušoval ani proužek lesa. Nějací kluci v zašpiněných prošívaných bundách na této odvrácené straně kopce pásli ovce.
Na druhé straně se Hezuo líně roztahovalo do šířky a do dálky. Po rušném cvrkotu městského života tu však nebylo ani památky. I vrata chrámků byla pozavírána a jen ojediněle se mezi nedávno obílenými zdmi mihla postava v červeném. Bylo vidět, jak se zde činí stavební dělníci. Nové chrámky vyrůstaly mezi zbytky cihlových zdí s prázdnými otvory pro dveře a okna. Netvořily uzavřený komplex, jako je tomu třeba v Litangu, ale byly volně roztroušeny po svahu spolu s obytnými dvory. Této tibetské čtvrti vévodil 14-ti patrový palác Milarepy, původně postavený v roce 1777, a po stržení rudými gardami obnovený až v roce 1988. Buddhismus v Číně opět ožívá v nejrůznějších podobách a je třeba se připravit na směsici duchovně-komerčního ovzduší. Hezuo nám nabídlo to první a tak nebylo kam spěchat. Několik žen obcházelo s modlitebními mlýnky stupu. Dole pod námi se na odpadcích pásla černá prasnice a na křižovatce nabízeli své služby muži se svými dvoukoláky taženými koňmi.
Tak uběhl slunečný prosincový den roku 2003.
Pokud mám o městečku Hezuo cokoliv napsat, pak by to byla v prvé řadě vzpomínka na nákup dlouhého tibetského kabátu. To nám samozřejmě otevírá otázku správného vybavení do hor v zimě. Zimní turistika má každopádně něco do sebe, zvláště pokud jste svým založením spíše samotáři a nechcete se na každém kroku srazit s jiným bílým sáhibem či laowaiem, jak za svými zády často uslyšíte z úst Číňanů, ale chcete spíše v poklidu vychutnávat místní prostředí. Druhá a velmi podstatná výhoda se týká cen. Vyhladovělí obchodníci, hoteliéři i strážci kulturních památek (pokud se tam v zimním období vůbec nějací nacházejí) vám rádi nabídnou výhodnou slevu za poskytované služby. Mimo sezónu je tu cizinec konečně váženým a oblíbeným hostem.
Důvod, proč je možno nerušeně vychutnávat okolní krásy, je vše prostupující a všudypřítomná zima, která zahání neodbytné turisty zpátky do vyhřátých postelí svých domovů na hony vzdálených těmto místům. Zima zkrátka tuto krajinu zasedla a jak na zlatém vejci na ní trůní po řadu měsíců. Přesto, když do této oblasti stoupáte z Lanzhou, přicházíte do oblastí, které i v zimě jsou zelenější než okolí samotného města. Gannan, neboli jih provincie Gansu, jak se této oblasti říká, netrpí takovým suchem jako severní část provincie přimknutá k pouštním oblastem Vnitřního Mongolska a Xinjiangu. Ve spojení s Gannanem jistě také uslyšíte výraz tibetská oblast Amdo. Vymezení Tibetu není nikdy tak jednoduché, jak by se z prvního pohledu na mapu Číny zdálo. Správní rozdělení jednoznačně nesouhlasí s etnickým složením. Z historického hlediska je tak zvykem hovořit o Centrálním Tibetu, Amdu a Khamu. Zatímco Centrální Tibet zůstal v podstatě zachován v rámci provincie Xizang, Amdo se stalo součástí provincií Qinghai a Gansu, a Kham byl přičleněn k provincii Sichuan a částečně i Yunnan. Lokální vlivy jsou velmi silné, přesto i v Gannanu si budete připadat jak v srdci Tibetu, pokrytého v zimě zlátnoucími pastvisky.
A tak, když stoupáme od Lanzhou a nejdříve projedeme půlměsícem území obydleného převážně čínskými muslimy, z nichž většina patří k národnosti Salarů. (Tato oblast se táhne kolem města Linxia a vytváří pás protínající provincii Qinghai, až se opět dotkne Gansu na jeho severnější části.) Dostaneme se do oblastí, kde etnické složení přejde ve prospěch Tibeťanů a zůstane tak i po překročení hranic se Sichuanem.
Ale zpět k zimnímu vybavení, tedy přesněji ke kabátu. Přeskočíme otázku módnosti, neboť tu by jistě vyhrály gore-texové bundy všech barev a střihů a přistoupíme rovnou k funkčnosti čili praktičnosti. Zde už bude souboj mnohem vyrovnanější a tak si rovnou řekněme, co nás po koupi takového tradičního tibetského kabátu čeká.
Pokud si jej hodláte koupit za účelem splynutí s okolím, budete asi velmi zklamaní, neboť budete působit asi jako černoch v moravském kroji v davu Moravanů. Na každý pád ale vyloudíte na tváři většiny Tibeťanů pobavený nebo až přátelský úsměv, a co je v tomto případě víc.
Co na kabátu nejvíce oceníte, je jeho výhřevnost, která je k nezaplacení zvláště při dlouhých přejezdech autobusem, v nichž dovřené okénko bývá jen zázrakem, a při dlouhém poposedávání venku třeba i na holé zemi. Navíc v autobuse obzvláště oceníte „špínovzdorné“ materiály, z nichž je kabát ušit. Kromě toho vám tolik nebude vadit, když si o vás někdo típne cigaretu. Přiznejme si, že propálená gore-texová bunda za několik tisíc, by nás asi jinak zvedla ze sedadla, které bychom sdíleli s několika dalšími Tibeťany.
To, že tento kabát je lepší než Musgrávky na severním pólu, je patrné i z nejčastějšího způsobu nošení a sice s jedním ramenem odkrytým. Při něm ale pozor na dlouhý rukáv. Vhodné je ho například zastrčit vzadu za pás.
Nejproblematičtější vlastností tohoto kabátu je asi jeho váha. Zvláště pokud se rozhodnete pro dlouhou variantu až ke kotníkům, neřkuli podšitou pravou kožešinou, a se svým chatrným zdravím (předpokládá se, že sportovci do hor už vyjíždějí vybaveni vlastními gore-texovými bundami) vyrazíte někam do kopců, rozhodně budete litovat, že sebou vlečete „mlýnský kámen“. Pokud však v kopci upadnete vysílením, je jisté, že v tomto kabátu určitě neumrznete.
A jak jsou na tom odpůrci všech zvířecích kožešin? Pokud se plamennými proslovy a přímými útoky nepustí do strhávání kožichů z místních Tibeťanů, asi to ve zdraví přežijí. V každém případě mě přesvědčila cena (Y150), váha, odolnost umělých materiálů i jejich dostatečná výhřevnost o koupi umělého kožíšku, a dodnes nelituji.
Hezuo 2
Najít nějaký hotýlek v městečku Hezuo není nic těžkého. Vstupní hala s několika více či méně vydřenými křesly, recepce s hodinami ukazující čas v několika světových metropolích a schůdky vedoucí někam nahoru do prvního patra, kde na vás čekají pokojíky se všudypřítomnou televizí. Cenová kategorie 10-20 yuanů za osobu, žádný luxus, tři postele, věšák, tři lavory, v nichž se můžete opláchnout a vyprat věci, držák na lavor, abyste nemuseli ohýbat hřbet, troje pantofle, někdy sklenička či hrnek na vodu, termoska s horkou vodou, televize a v zimním období hlavně elektrická dečka. O co lepší by byla noc na dobře prohřátém kangu (peci) v lecjaké hliněné venkovské usedlosti.
Ten náš hotýlek už si příliš nepamatuji, asi mi splývá se všemi ostatními, které jsem za ten rok navštívila. Před očima mi vystupuje pouze obrázek Elmíry, která se dívá na nějaké mistrovství v krasobruslení a čeká až se na ledě objeví „božský“ Pluščenko. Díky časovému posunu, který činil dobře 6 hodin, se jej dočkala až hluboko po půlnoci. Tato scéna se však mohla odehrát v kterémkoliv hotýlku na trase Lanzhou – Chengdu.
Počasí bylo nádherné. Slunce svítilo jak nejlépe dovedlo, neboť na modrém nebi nemělo žádného konkurenta. Když jsme vyšly za město a podél chrámků vystoupaly na nejbližší kopec, pot z nás jen lil. Pod nohama nám šustily barevné čtverečky modliteb, které někdo rozházel do větru. Směrem od města byly vidět jen pásma vlnicích se pohoří, jejichž siluety nenarušoval ani proužek lesa. Nějací kluci v zašpiněných prošívaných bundách na této odvrácené straně kopce pásli ovce.
Na druhé straně se Hezuo líně roztahovalo do šířky a do dálky. Po rušném cvrkotu městského života tu však nebylo ani památky. I vrata chrámků byla pozavírána a jen ojediněle se mezi nedávno obílenými zdmi mihla postava v červeném. Bylo vidět, jak se zde činí stavební dělníci. Nové chrámky vyrůstaly mezi zbytky cihlových zdí s prázdnými otvory pro dveře a okna. Netvořily uzavřený komplex, jako je tomu třeba v Litangu, ale byly volně roztroušeny po svahu spolu s obytnými dvory. Této tibetské čtvrti vévodil 14-ti patrový palác Milarepy, původně postavený v roce 1777, a po stržení rudými gardami obnovený až v roce 1988. Buddhismus v Číně opět ožívá v nejrůznějších podobách a je třeba se připravit na směsici duchovně-komerčního ovzduší. Hezuo nám nabídlo to první a tak nebylo kam spěchat. Několik žen obcházelo s modlitebními mlýnky stupu. Dole pod námi se na odpadcích pásla černá prasnice a na křižovatce nabízeli své služby muži se svými dvoukoláky taženými koňmi.
Tak uběhl slunečný prosincový den roku 2003.
Žádné komentáře:
Okomentovat