neděle 3. února 2008


Langmusi - Tradiční tibetský pohřeb

„Jiný kraj, jiný mrav“, řekla Zdenka, když si prohlížela fotografie z cest po západní Číně a prohlásila, že jsou zvyky, kterých by se jen nerada účastnila. Tím zvykem konkrétně myslela tradiční tibetské pohřby pod otevřeným nebem. V každém případě měla pravdu, když řekla, že tibetský pohřeb není podívaná pro slabší a pověrčivé povahy, i když z pohledu tibetského buddhismu a přírodních podmínek je ponechání těla zemřelého na pospas dravým ptákům a zvířatům zcela pochopitelné a přirozené.
Na západě Číny se jako nekonečná pastviska táhnou travnaté pláně přecházející do zvlněných kopců a vyprahlých hor, kde jen těžko naleznete dřevo na podpal a kde jen s velkou námahou nakopnete zemi motykou. Do takové krajiny je zasazeno i městečko Langmusi, které leží na hranici provincie Gansu a Sichuan na cestě mezi Xiahe (Gansu) a Songpanem (Sichuan). Mniši, kteří zde žijí, tak pochází jak z Gansu, tak ze Sichuanu. I zde byl náboženský život obnoven v polovině 80.let a dnes je vidět mnoho mladých tváří, jak se učí umění disputace a modlitbám. Což, jak naznačovaly jejich časté návštěvy děvčat v hotýlku, kde jsme spaly, je rozhodně neodvádělo od světských záležitostí. Koneckonců i když je rodiče jako malé poslali vzdělávat se do kláštera, konečné rozhodnutí zůstat zde i v dospělosti je na nich. Kromě velké populace Tibeťanů, zde žijí i čínští muslimové (Hui) a tak tu vedle buddhistického kláštera naleznete i mešitu.
Do městečka Langmusi jsme dorazily v zimě, tráva byla zežloutlá, ale stále dokázala uživit stáda ovcí pasoucích se na svazích. Městečko bylo chráněno okolními kopci, a tak zde bylo mnohem tepleji než na otevřených pláních severního Sichuanu, kde okýnka autobusu zamrzala v tu samou chvíli, kdy jsme si je nehtem oškrábaly, abychom vyhlédly ven.
Autobus, kterým jsme jely, do městečka nezajížděl, vysadil nás na křižovatce, a protože jediné dvě motorky, sloužící jako taxi, byly ihned obsazeny, nezbylo nám než jít po svých. Prašná silnice právě procházela rekonstrukcí, a tak ji lemovaly skupinky tibetských žen a mužů vláčících se s těžkými kameny.
Buddhistické chrámy, chrámky a modlitební mlýnky lemují západní stranu městečka Langmusi. Pohřebiště však leží mnohem dál na úpatí kopců nad městečkem a z Langmusi jej nezahlédnete. Je ohraničeno různobarevnými modlitebními praporky a zbytky věcí zemřelých poházených po okolí jej z části proměňují ve velké smetiště, v němž do očí bijí kusy červené látky.
Ten den, kdy nás na pohřebiště poslala místní hostinská, jsme se chystaly zhlédnout jeden z asi deseti pohřbů, které se zde od rána konaly. Usadily jsme se na kopci vedle pohřebiště tak, abychom viděly, ale zároveň abychom podle svého nejlepšího svědomí co nejméně narušovaly samotný pohřeb. V konečném důsledku to znamenalo, že jsme v podstatě seděly na svahu vedle slétajících se dravců.
Nákladní automobil, který vezl pozůstalé i tělo zemřelého, se nejprve zastavil v městečku u čortenu a teprve poté pokračoval k pohřebišti. Zde byl zesnulý odnesen ke kůlu, kde byl posléze již obnažený přivázán a jeho údy byly naseknuty sekyrou. Zatímco dva muži se věnovali přípravě zesnulého, třetí zažehl oheň, jehož kouř měl mimo jiné i přilákat ptáky. Ostatní nepřihlíželi, ale o kus dál se sesedli do kruhu. Jakmile bylo vše připraveno, začali kvílivým pokřikem přivolávat ptáky. Když měli pocit, že se dlouho nic neděje, tak se muži vrátili a jejich sekerky ještě jednou dopadly na tělo zesnulého. Odjeli, až když měli jistotu, že ptáci tělo přijali.
Na průběh tibetského pohřbu má zajisté vliv majetnost rodiny zesnulého. A tak bohatí, a zvláště významní duchovní představitelé si mohou dovolit pohřeb žehem, chudí, popřípadě nemocní mohou být jen vhozeni do vody. Zkrátka „jiný kraj, jiný mrav“

.

Žádné komentáře: